Společně pro babičky a dědečky už rok

Je tomu už rok, co společně podporujeme babičky a dědečky v domovech pro seniory a také personál, který o ně s láskou pečuje. Mohly jsme tak, i díky vašim doporučením, navštívit několik takových míst a jedním z nich je Domov pro seniory v Kaplici. A protože tu jsou velmi kreativní ženy, nechaly jsme se zlákat a kromě předaných obrázků pro každého člena tohoto místa, jsem připravily také vernisáž s následnou měsíční výstavou obrazů přímo v domově. Bylo to moc hezké odpoledne, s vernisáží bylo spojeno hned několik oslav narozenin a nám bylo velikou ctí, že nás pustili do svého soukromí.

Bylo pro nás moc příjemné, projít si toto místo, jejich rozhlehlá zahrada s prvky přírodních zahrad, jedlými keři, ale také s altánem pro setkávání a s dětským hřištěm, aby se děti za babičkou těšily. Místní zvířátka vám vyčarují úsměv na rtech, jako zvířecí miminko na fotce nebo indičtí běžci, kteří permanentně utíkají ze svého výběhu. Procházkou pak dojdete k místnímu rybníku s kapličkou, kterou zde nechali vybudovat pro rozjímání o životě. 

Dovolte nám, vám, našim milým zákazníkům, poděkovat a zároveň se tímto způsobem s vámi podělit o naše prožitky, které jsem zde zažili. Děkujeme, že společně posíláme kousek štěstí dál. A moc rádi s vámi sdílíme = pokračujeme také v tomto roce = za každý prodaný obrázek, pošleme další jeden do domova po seniory.

Závěrem nám dovolte vzpomenout jeden příběh, který Irenka sepsala před 2 lety - že by se nám pomalu plnilo přání? Pojednává o muži, kterému se domov pro seniory stal novým domovem... Pojďme se společně zaposlouchat do příběhu nebo si ho níže přečtěte a společně tak můžeme posílit krásný obraz. 

Jaroslav sedí v křesle a dívá se z okna pokoje, který je už pár měsíců jeho domovem. Venku prší, fičí silný vítr a ulice je prázdná. Rychle se stmívá. Ve vzdálené části ulice přeběhne postava a zmizí v jednom z domů. „Všichni jsou doma, kdo by taky v takovém nečase běhal venku,“ pomyslí si trpce Jaroslav. „Doma,“ zopakuje si ještě jednou pro sebe – částečně s lítostí, částečně se zlobou. „Já teď nemám žádné doma a ani mít nebudu,“ pokračuje v sebelítostivých myšlenkách.

Děti mu říkaly, když zemřela žena, že už je toho na něj moc, byt je pro něj samotného příliš velký – nejlepší by bylo přenechat ho vnoučatům. V Domově pro seniory se nebude muset o nic starat, rodina ho bude chodit navštěvovat a na svátky si ho budou brát domů. Houby s octem! Otráveně si pomyslí Jaroslav, už měsíc tu nikdo nebyl a já tu tak akorát čekám, až si pro mě přijde zubatá. Jaroslav usínal v neradostných myšlenkách. Ráno nebylo po dešti ani památky, ale Jaroslavova mračna těžkých úvah nerozehnalo ani sluníčko za oknem.

„Nesu vám svačinu,“ ozvalo se vesele ode dveří a do pokoje nakoukl usměvavý obličej sestřičky.

„Jak jen to děláte, že máte pořád tak dobrou náladu?“ upřímně nechápal Jaroslav.

„To je jednoduché – všechny špatné myšlenky hned vyhodím z hlavy a myslím jen na to hezké. Někdy je to opravdu těžké, ale když člověk trénuje každý den, tak se to naučí a on zjistí, že život je moc hezký. A taky moc pomáhá dělat druhým radost. Proto jsem vám donesla dárek, řekla sestřička a zatvářila se spiklenecky a podala Jaroslavovi plakát. „Je to reprodukce obrazu, který se jmenuje Stromy jsou naši andělé,“ vysvětlovala usměvavá žena, „myslím, že by se vám mohl líbit.“ „Já mám doma takových obrazů víc a skoro každý, kdo k nám přijde na návštěvu obdivuje radost, která z nich vyzařuje. Tak ať z něj máte radost i vy.“ Žena ještě kývla hlavou na pozdrav a vyběhla z pokoje. Jaroslav si prohlížel plakát. Bylo to zvláštní. Obraz mu otevřel vzpomínky, o kterých velmi dlouho nepřemýšlel, a najednou byly tady a byly velmi živé. Vzpomínal na zahradu svých rodičů, ve které trávil dětství. Když dospěl, viděl ten správný život ve městě v bytě a venkovu se odrodil, jak říkával jeho tatínek. Když rodiče odešli z tohoto světa, prodal dům se zahradou a za peníze si se ženou dopřáli pár luxusních dovolených. Ale teď zpětně si Jaroslav uvědomil, že v té nádherné zahradě prožíval nejkrásnější chvíle svého života. Starý muž cítil, jak mu po tvářích stékají horké slzy. Tolik neplakal snad ani, když zemřela jeho žena. Cítil, že něco velmi podstatného ve svém životě lehkomyslně opustil. Ke svému úžasu si Jaroslav uvědomil, že po tomto zjištění nenastal ještě hlubší smutek, ale dostavila se zvláštní úleva a pocit, že když jsem promarnil celý dosavadní život usilováním o zbytečné, tak to teď ještě můžu změnit. Další den Jaroslav požádal o schůzku s ředitelem Domova pro seniory. Ředitel mu přislíbil půl hodiny svého času za 3 dny. Toho dobře Jaroslav využil pro náčrty plánů zahrady s ovocnými stromy, keři, květinami i zeleninou a bylinkami. Práce ho zcela pohltila a Jaroslav vnímal vášeň, jakou už nepocítil mnoho let. Ředitel pozorně naslouchal starému muži, který seděl proti němu a přemýšlel o plánech, které mu ukázal. S velkou úctou a obdivem hleděl na pana Jaroslava a říkal si, že by chtěl být v jeho věku přesně takový jako on – plný života, naděje a optimismu.

Jaroslavův elán jej zcela strhnul a vlil do něj dosud nepopsanou zvláštní radost z něčeho velkého, co je kdesi nad námi a co do nás vtisklo potřebu žít v ráji. Ředitel poslouchal a vnímal všemi smysly obraz překrásné zahrady, která babičkám a dědečkům vnese tolik dobrého do jejich stáří.

Zahrady, do které mohou klienti domova vnášet to, co sami mohou a chtějí. Jaroslav vysvětloval, jak někteří mohou stříhat stromy či keře, jiní třeba zalévat, sklízet úrodu, zpracovávat ji, prodávat v obchůdku nebo jen sedět na lavičkách a kochat se krásou kolem sebe. Oba muže spojil obraz zahrady zcela zvláštním a velmi pevným poutem.

Ředitel všechny své schopnosti a možnosti použil pro to, aby co nejdříve materializoval Jaroslavovu vizi. Zakrátko byla u domova založena užitková a zároveň krásná zahrada a babičky a dědečkové si ji naplno užívali.

Jejich život zase dostal smysl a srdce se naplnila radostí. A stalo se ještě něco – jejich děti a zejména vnoučata je teď navštěvovali velmi často a organizovali v této krásné zahradě mnoho akcí pro společné setkávání všech.

Jaroslav seděl ve svém pokoji a pozoroval z oken tančící vločky. Usmíval se. Na jeho klíně ležela kronika zahrady, kterou psal už několik let. Starý muž si v ní listoval a prohlížel neuvěřitelné množství fotografií, ze kterých sálala veliká radost ze společného tvoření. Jaroslav zvednul oči na stěnu proti oknu, na které byl plakát velikého rozkvetlého stromu, v jehož bezpečí se choulí 2 domky. Jaroslav se znovu usmál – jen on věděl, co všechno tento plakát nejen v jeho životě začal.