Vladimír Megre - Anastasia 10. díl Anasta

Vybrané úryvky z knih

Vladimír Megre: ANASTASIA 10. DÍL ANASTA

kniha desátá, přeložila Valentýna Lymarenko-Novodarská, rok vydání 2010 (ruské vydání 2010)

Podle Anastasie text této knihy má v sobě uložené spojení písmen a kombinaci slov, které příznivě působí na člověka. Pocítit tento vliv je možné při čtení, když na sluch nepůsobí zvuky umělých předmětů a mechanismů.  Přirozené zvuky – zpěv ptáků, šumění deště, šelest listí na stromech – pomáhají příznivému vlivu. ...

ČLOVĚK NEJSILNĚJŠÍ BYTOST VE VESMÍRU

KAPITOLA SETKÁNÍ SE SVÝM PŮVODNÍM OBRAZEM, str. 100 - 101

„Od samotného narození se snaží snižovat význam člověka- Božího syna. Ale všimni si, Vladimíre, vždy za ním stojí někdo, kdo se snaží vyvýšit. Ve skutečnosti je v porovnání s člověkem bezvýznamný a vyvýšit se nedokáže. Proto mu zbývá jediná cesta- ponížit toho významného a zabrzdit jeho vývoj.“

„Ano, v tomto máš pravdu, Anastasie. Nějak si nevzpomínám ani na jednu knihu či film, kde by byl člověk prezentován jako nejsilnější bytost ve vesmíru. Vždy se jako nejsilnější zobrazují mimozemšťané, a pokud člověk, tak pouze ten, který je spojený s nějakou nadpozemskou sílou. Teď rozumím, jak vážnému a dlouhodobému zpracovávání podléhá člověk. A to, samozřejmě, není náhoda. Někdo má na tom velký zájem.

Pokud je člověk skutečně slabý a nevlastní nějakou tajemnou a nevídanou sílu, proč by se ho někdo bál? Nač ztrácet tolik úsilí na dokazování opaku?

Ty jediná, Anastasie, pohlížíš na člověka jako na Boha a na nejsilnější bytost ve vesmíru. Ale to znamená, že tvému výkladu obrazu člověka bude oponovat mnoho jiných obrazů. Mají technologie vypracovávané po tisíciletí. Již stvořili množství obrazů bezmocného člověka.

Existuje mnoho různých učení, jež ponižují člověka. Pracují pro ně celosvětové média, scénáristé a režiséři a je jich velké množství, velké. Vypadá to, že jsi jediná, Anastasie. A přesto v něco doufáš. V co doufáš? V co, Anastasie?“

„Ve svůj původní obraz. I ve tvůj, Vladimíre. V původní obrazy lidí, kteří již vytváří rodové statky. Doufám v obraz toho, kdo v budoucnu půjde vstříc svému původnímu obrazu.“

 

 

 

NEJVYŠŠÍ ZÁKON VESMÍRU

KAPITOLA TŘI SLOVA Z VESMÍRNÉHO ZÁKONA, str. 107-109

„Anastasie, znáš ta tři slova z vesmírného zákona, o nichž se zmiňoval tmavovlasý mladík, slova která stanovují předurčení každého člověka a lidstva celkově?“

„Ano, Vladimíre, znám tato slova, definují úkol, jenž stojí před lidstvem.“

„Mohla bys mi je říct?“

„Ano.“

„Tak to udělej.“

Anastasia se postavila, a pečlivě vyslovujíc každé písmeno, pronesla:

ZDOKONALOVAT ŽIVOTNÍ PROSTOR.“

„A to je celé?“ Zklamaně jsem se zeptal.

„Ano.“

„Upřímně řečeno jsem si myslel, že jsou to nějaká neobyčejná, magická slova.“

„Však to také jsou neobyčejná a magická slova z vesmírného zákona. Jsou to nejdůležitější slova ze všech Božích programů. S jejich pomocí lze určit význam pro vesmír jak jednotlivce, tak i lidstva celkově. S jejich pomocí lze určit prospěšnost či škodlivost pozemských zákonů, které vytváří lidé.

 

Zdokonalovat životní prostor znamená zdokonalovat sebe.

Všechno existující ve vesmíru a na Zemi je společný životní prostor, v němž vše přebývá ve vzájemném spojení, a uprostřed toho je člověk.

Zdokonalovat životní prostor znamená rodit a vychovávat dokonalejší děti, než jsi sám. Každá generace by měla být dokonalejší než ta předchozí. Proto by otcové měli poskytnout svým dětem dokonalejší prostor pro jejich život.

Člověk, jenž zdokonaluje životní prostor, zdokonaluje vlastní mysl. Dokonalý prostor pro život zrychluje a zušlechťuje lidskou mysl.

 

Člověk, který zdokonaluje životní prostor, poznává nesmrtelnost.

Člověk, který zdokonaluje životní prostor, proměňuje Zem v nejdokonalejší planetu ve vesmíru.

Dokonalost Země umožňuje a pomáhá člověku zdokonalovat jiné vesmírné planety.

Dokonalost vesmíru umožňuje a pomáhá člověku tvořit nové světy.

 

„Kde je kraj vesmíru? Co budu dělat, až k němu přijdu? Když všechno sebou zaplním, stvořím pomyšlené?“ Zeptal se člověk Původních pramenů Boha. A Bůh svému synovi odpověděl:

„Můj synu, vesmír představuje mysl, z ní se zrodila touha, částečně je viditelná v hmotě. Když se přiblížíš ke kraji všeho, nový začátek a pokračování otevře tvá mysl. Z ničeho vznikne tvé nové překrásné zrození, které bude odrážet snažení, duši i touhu tvou. Můj synu, jsi nekonečný! Věčný! V tobě jsou tvé tvořící touhy.“

 

SVĚT ANTIROZUMU

KAPITOLA ROVINA ANTIROZUMU, str. 111-113

„Dnešní lidé nežijí v přirozeném světě, ale v umělém.

Samy jej vytvořili a otrocky jej obsluhují.

Vytvořili jsme umělý svět a žijeme v něm umělý život.

Skutečný, přirozený svět je na kraji asfaltových silnic, kterými se dnešní lidstvo žene k propasti. Do hromadného vědomí současných lidí jsou vštěpeny umělé pojmy.

Naši vědci a „inteligentní“ badatelé dokázali pojmenovat dnešní medicínu, která je jen dvě stě let stará, tradiční medicínou a lidovou medicínu, jejíž dějiny čítají sta tisíce let, alternativní. A přitom léčitelům, mám na mysli skutečné léčitele, kteří dobře znají léčivé vlastnosti rostlin, začali říkat šarlatáni. Jako důsledek mnohé nemoci, které lidé před pouhými sto lety snadno a zdarma léčili bylinami z vlastní zahrady, musí dnešní člověk léčit drahými léky na doporučení lékaře…

…. Lidé zakopali do země miliony kilometrů kovových rour, kterým říkáme potrubí. Vynaložili obrovské úsilí na jejich výrobu a vložení do výkopů. Toto potrubí vyžaduje stálou údržbu a generální opravy, což pro lidi znamená těžkou dřinu. Navíc voda, která vytéká z kohoutků, často není vhodná pro pití. A přitom v přírodě existuje přirozený vodovod. Nejsou to jen řeky, ale také podzemní voda. V žilkách Země teče životadárná, léčivá voda, která je schopna naplnit miliony studen. Přirozený vodovod nepotřebuje opravu, co víc, sám očišťuje vodu, která se zašpiní na povrchu, a nasycuje ji minerály. Nicméně současný způsob života ve městě zbavil člověka možnosti používat přirozené potrubí, které projektoval a vytvořil stvořitel.

A tak vzniká otázka: zvolil si člověk tento způsob života samostatně nebo pod vlivem nějakých sil? Abychom na ni odpověděli, podívejme se na další situaci, kterou nelze nazvat jinak, než psychické onemocnění společnosti. Co se nabízí průměrné rodině v Evropě, Americe či Rusku proto, aby si pořídila byt nebo dům? Například se nabízí hypotéka. Konkrétněji to znamená půjčit si v bance na dvacet až třicet let peníze, pořídit si za ně bydlení a v průběhu těchto třiceti let ji každý měsíc splácet s úroky. Pokud by rodina nedokázala půjčku splácet, banka ji o byt připraví. V průběhu dvaceti let musí mladá rodina žít ve strachu ze ztráty bydlení, chodit do zpravidla nezajímavého zaměstnání, jen aby platili co nejvíc. Musí se plazit před zaměstnavatelem, jen aby nepřišla o práci. Možná, že tato žalostná situace nemá alternativu? Ale má! Co víc, právě alternativa vypovídá o tom, že překážky, jež musí překonat mladí lidé, aby získali bydlení, jsou umělým způsobem vštěpeny do hlavy člověka. Tyto překážky jsou virtuální a vlastní jen virtuálnímu světu. Uvedu typický příklad ze skutečného života.“

 

 

obřad lásky

KAPITOLA PROČ ODCHÁZÍ LÁSKA, str. 116-117

„A tyto lidi lze pochopit. Představte si, co by se stalo, kdyby člověk, jenž si přečetl knihy z edice „Zvonící cedry Ruska“, začal tvrdit, že pomocí tří starodávných obřadů dnešní snoubenci během svatebního obřadu před očima všech příbuzných mohou za třicet minut vytvořit na pustém místě rodový statek se zahradou, která bude čítat kolem sta rostlin potřebných pro život člověka. Postavit dům s potřebnými hospodářskými staveními, umístit do nich zvířata, věrná jako v pohádce. Člověka, jenž tvrdí něco podobného, by dnešní lidé, kteří nečetli mé knihy, měli za blázna nebo lehkověrného. Ale já se pokusím poodhalit mechanizmus s jehož pomocí ve skutečnosti dochází podobným ,,zázrakům“.

Dva mladí lidé, kteří pocítili vzájemnou přitažlivost, podle starodávných pravidel nebo obřadů, můžeme tomu říkat jakkoliv, šli na okraj vsi, vyhledávali pro sebe pozemek o velikosti ne méně než hektar, stavěli si menší chýši a společně do detailu a důkladně tvořili projekt svého budoucího statku. Fakticky tvořili také prostor, v němž může přebývat energie lásky. V tomto projektu neoznačovali jen místo pro svůj budoucí dům a hospodářská stavení, ale také místo pro výsadbu každé rostliny.

Tato tvůrčí práce mohla trvat od tří měsíců do roka. Když byl projekt ukončen, mladý pár obcházel příbuzné ze strany nevěsty a ze strany ženicha a zval všechny k účasti na svatebním obřadu. Při návštěvě příbuzných mladí mohli říci například následující: „Jak krásnou máte jabloň.“ Tato slova napovídala pozvaným lidem aby na obřad sňatku přinesli sazenici jabloně, která se zalíbila mladým. U někoho jiného třeba mohli pochválit zvířátko: „Jak temperamentní je vaše hříbátko.“ Znamenalo to, že pozvaný člověk nemusel myslet na to, jaký dárek přinese novomanželům. Bylo mu jasné, že jim daruje hříbátko, atd.

V průběhu svatebního obřadu snoubenci jakoby procházeli velkou životní zkouškou před očima svých příbuzných a přátel, vyprávěli o projektu svého statku a podrobně ukazovali, co a kde se bude nacházet. Když své vyprávění ukončili, dali znamení a všichni svatebčané umísťovali své živé dary přesně na to místo, které určili ženich a nevěsta.

Mladý pár s rozechvěním pozoroval velké společné dílo svých příbuzných a přátel. Po prožití velkého emocionálního vzplanutí byli novomanželé odvedeni každý do svého rodičovského domu, kde měli strávit dvě noci. Během této doby jejich příbuzní po částech přenesli na pozemek mladého páru předem připravená hospodářská stavení. Za druhého úsvitu on a ona budou spěchat na nově stvořený rodový statek na svou první manželskou schůzku. To, co se s nimi odehraje v novém domě, naplněném jen pozitivními emocemi a nevídanou energií lásky mezi mužem a ženou a lásky ke svému prostoru, je nepopsatelné.“

 

 

 

DOPRAVA SOUČASNÉ DOBY

KAPITOLA CHOBOTNICE POŽÍRAJÍCÍ LIDI, str. 127-129

„Obrázek z Anastasiina vyprávění, na němž si lidé staví domy podél zapáchajících chapadel netvora, jenž požírá lidi, není žádný výmysl, ale ta nejskutečnější realita. Realita, na kterou si lidé zvykli do takové míry, že ji vnímají jako danost.

A netvor existuje dál a stále se zvětšuje. Jsou to naše silnice a to, co se na nich pohybuje. Informace na toto téma jsou veřejně přístupné…

… Pokud bychom analyzovali problém znečištění atmosféry nejrůznějšími druhy dopravy, zjistíme, že podíl automobilové dopravy činí osmdesát pět procent. Ale škodlivé zplodiny ještě nejsou všechno. Nezapomínejme na takové nepříznivé faktory, jako jsou hluk a vibrace. Osmdesát decibelů, což je přibližná úroveň hluku na frekventovaným městských silnicích, představuje potenciální nebezpečí pro sluch člověka. Rozvoj různých druhů dopravy a stavba silnic nejsou nijak příznivé i pro lidskou psychiku. Přičemž tyto faktory působí přímo či nepřímo nejen na řidiče a cestující, ale také na množství lidí, kteří zrovna nevyužívají dopravu a komunikace. Přetížené dopravní spoje a mnohohodinová stání v zácpách, občas nemožnost jednoduše přejít přes silnici- to vše rapidně zvyšuje nervozitu, vede ke chronickému stresu, zvětšuje agresivitu a občas vyvolává takové chování člověka, kterého by jedinec na jiném místě nejenže nebyl schopný, ale ani by na něj nepomyslel….

…. Čím vlastně autodoprava zabíjí Zem? Především pro stavbu komunikací je potřeba půdy jako takové, vody a vzduchu. Například podle statistik v USA plocha země, pokryté dálnicemi, železničními tratěmi a letišti, činí 101 tisíc čtverečních kilometrů a plocha měst- 109. Délka silnic v Rusku převyšuje půl milionu kilometrů.

Třeba mi někdo namítne: „Na zemi se staví silnice- co je na tom špatného?“ Špatné je to, že při stavbě a využívání silnic, potrubí a letišť se ničí půda: dochází k sesuvům a sesedání, zvyšuje se eroze. A najednou vidíme, jak se podél nedlážděných cest objevují rokle, které ještě více zhoršují situaci.

A navíc- podél dálnic, železnic a potrubí s ropu a plynem, které je na povrchu země, se velké plochy půdy znečišťují sloučeninami olova, síry a ropných produktů. Jako nejnebezpečnější pásmo vědci shledávají 200 metrů po obou stranách nejfrekventovanějších silnic. Vzhledem k tomu se přísně zakazuje pěstovat podél těchto komunikací zemědělskou produkci, sbírat houby a plody, pást dobytek,obzvlášť mléčný skot ( jsou známé případy otravy dětí mlékem od krav, které se pásly podél silnic). Podél komunikací je téměř metrová vrstva půdy znečištěná prachem, jejž tvoří částice asfaltu,gumy, kovu a jiných látek, jež mají rakovinotvorný a mutagenní účinek. Nad tímto by se měli zamyslet milovníci procházek a sportování podél silnic, obzvlášť je třeba si to pamatovat při procházkách s malými dětmi, které i když jsou v kočárku nebo jdou pěšky, stejně se pohybují v rizikové oblasti. Ještě bych chtěl dodat následující. Všimněte si, že největší počet silnic, škodlivých pro člověka není v poušti nebo v Antarktidě, ale na místech největší koncentrace lidí. A velkoměsta jsou pyšná na své mnohoproudové silniční okruhy, jež zabíjejí život.

Při schvalování státního rozpočtu se vyčleňují velké prostředky na financování stavby a rekonstrukce silnic. Aby ne. Vždyť v případě neexistence silnic mohou obyvatelé měst zůstat bez potravin a bez léků. Silnice jsou tepnami, po nichž probíhá zásobování člověka, jenž žije ve velkoměstě, vším nezbytným.

Stop! Je to nesmysl. To už je skutečná zvůle antirozumu. Tepny, bez nichž člověk jakoby nedokáže žít, ve skutečnosti působí pomalou smrt.

Jak duchovně, inteligentně a rozumně chceme působit, ale když ponecháváme podobné netvory další generaci, znamená to, že jim odevzdáváme své děti napospas. Kdo vlastně v tomto případě jsme?“

 

 

HEKTAR ZEMĚ

KAPITOLA MŮJ OSAMOCENÝ HEKTAR, str. 143-145

„Po pěti letech jsem stejným džípem jel s jedním obyvatelem rodové osady, která se rozrůstala, cestou posypanou štěrkem. Jedno místo upoutalo mou pozornost a zastavil jsem vozidlo u pozemku zarostlého plevelem. Z levé strany na vedlejším hektaru stála maringotka, vedle ní krásný dům, zatím bez oken, ale vše vypovídalo o tom, že lidé osidlovali svůj rodový statek. Z pravé strany od opuštěného hektaru byl také krásný dřevěný dům, hospodářská zařízení, parní lázeň a rybník. Hektar z pravé strany se jakoby pyšnil svými květinovými záhonky a samozřejmě lidmi, kteří jej zvelebovali. Tehdy jsem svému spolujezdci řekl:

„Mám takový pocit, že každý hektar půdy má svůj osud a ten je spjatý s lidským osudem.“

„Také si to myslím,“ odpověděl můj společník. „Zřejmě každý člověk má někde na zemi svůj hektar půdy, ale nic o něm neví a nebo na něj zapomněl.“

„Když jsou opuštěna velká pole, jednotlivé hektary to tolik nebolí, protože jsou ve stejné situaci jako bezprizorní děti. Ale tady je jiná situace, přímo urážlivá. Po obou stranách jsou hektary upravené a tento prostřední se podobá opuštěnému dítěti.“

Můj spolucestující mlčel, dokonce sklonil hlavu, jakoby se cítil trapně kvůli hektaru zarostlému plevelem a kvůli člověku, který jej opustil. A tak jsem se zeptal: „Čí je to hektar?“

„Váš, Vladimíre Nikolajeviči,“ odpověděl muž, aniž by zvedl hlavu.

„Můj?“

„Ano. Tuhle jsme k němu udělali příjezdovou cestu. Vložili jsme rouru do strouhy a zasypali jsme ji štěrkem. Kolíky jsme označili vjezd a po obou stranách zasadili smrky. Nic víc jsme neudělali, každý se věnuje své půdě.“

Vystoupil jsem z auta. Na mém hektaru, jenž se přimykal k lesu a měl tvar téměř pravidelného čtverce o velikosti stokrát sto metrů, rostl jen plevel. Měl jsem pocit, že není opuštěný a osamocený jako dítě bez domova. Ne, můj hektar byl mnohem nešťastnější. Dokonce bezprizorní dítě má východisko: může někam odejít, najít si přátele a nějak zařídit svůj život. Můj hektar podobnou možnost neměl. Šel jsem po obvodu pozemku a najednou jsem viděl mezi plevelem dvě krásné květiny. Byl podzim. Září. Ony však kvetly. Nebyly vidět z příjezdové cesty, protože plevel byl vyšší. „To jsou věci,“ řekl jsem si, „můj hektar se také snaží být krásný. Není známo, jak se sem dostala jejich semena, ale květiny vyrostly a můj hektar se ke mně natahuje těmito květinami, jako dítě ručičkami, a prosí mě, abych něco udělal.“

A pocítil jsem neodolatelné přání za každou cenu tento pozemek zvelebit, a aby nebyl horší než u ostatních lidí, ba naopak, třeba i lepší. Nevím, odkud se vzalo toto přání. Nevnímal jsem tento pozemek jako rodový statek pro mou rodinu. Jednoduše jsem jej chtěl zařídit správně a hezky. Co víc, přál jsem si, aby byl ze všech nejlepší. Možná že potom až bude nejlepší ve světě přivolá k sobě mé vnučky. V myšlenkách jsem se mnohokrát vracel ke svému hektaru. Kreslil jsem na papíře plán různých hospodářských stavení, psal jsem seznam rostlin, které budou růst na pozemku. Musel jsem ukončit práci na knize a věnovat s mnohým záležitostem, avšak tento hektar stále příjemně znepokojoval mou mysl, dokonce odváděl od nepříjemných problémů. Je to zvláštní, ale právě díky tomuto pozemku jsem dokázal překonat řadu životních a psychických problémů. Existuje přece nějaká záhadná spojitost mezi člověkem a zemí. Jako nějaká živá spojka. A mé přání zkrášlit můj pozemek a pečlivě jej zvelebit stále rostlo.“