Vladimír Megre - Anastasia 8.2 díl část 2 Obřady lásky

Vybrané úryvky z knih

Vladimír Megre: ANASTASIA 8.2 ČÁST 2 OBŘADY LÁSKY

druhý díl osmé knihy, přeložila Valentýna Lymarenko-Novodarská, rok vydání 2006 (ruské vydání 2006)

Podle Anastasie text této knihy má v sobě uložené spojení písmen a kombinaci slov, které příznivě působí na člověka. Pocítit tento vliv je možné při čtení, když na sluch nepůsobí zvuky umělých předmětů a mechanismů.  Přirozené zvuky – zpěv ptáků, šumění deště, šelest listí na stromech – pomáhají příznivému vlivu. ...

PROČ SE ZTRÁCÍ LÁSKA

KAPITOLA LŽIVÝ OBRAZ, str. 22-23

„Když se muž zamiluje do ženy, obzvlášť na první pohled, je těžké říci, co v něm vyvolalo pocit lásky. Možná pevný cop a barva vlasů, možná oči. Má se za to, že se pocit lásky vyvolává celým komplexem vnějších a vnitřních hodnot. A když žena mění svůj zevnějšek, odstraňuje část toho, co se zalíbilo muži, a tak oslabuje lásku. Dokonce když po radikální změně oblečení, účesu, make- upu všichni lidé řeknou: jaká jsi krásná a přitažlivá. Dokonce, když podobná vyjádření budou odpovídat skutečnosti. I když se manžel nadchne novým zevnějškem ženy, za nějakou dobu jeho láska může značně zeslábnout nebo úplně zmizet.

Viděl spoustu krasavic a mnohem půvabnějších než jeho dnešní manželka, ale zamiloval si právě ji, a to v dřívější podobě. Ale najednou původní obraz zmizel. Uznejte, že když si zamiluje nový obraz, zradí předchozí.

Proč za starých časů lidé velice opatrně měnili své oblečení? Neměli dostatečný výběr látek? Výběr byl. Zpoza devaterých hor se dováželo hedvábí, také sami lidé tkali plátna, hrubá nebo jemná. Všemožné vzory se nanášely na látky barvivy nebo se vyšívaly.

Chyběla jim fantazii nebo prostředky? Fantazie měli nadbytek. Každý druhý člověk byl výborným malířem a návrhářem. Stačí se podívat na starodávné domy: všechny jsou zdobené řezbou.

A každá žena uměla vyšívat. Co se týče prostředků, tak nejen průměrně majetní lidé, ale také dosti bohatí nezneužívali změny oblečení a rozmanitosti účesů. Ke změně vlastního zevnějšku se chovali velice opatrně, snažili se zachovat obraz. Svět současné módy jako v kaleidoskopu mění obrazy, obzvlášť obrazy žen.“

 

 

 

LÁSKA V PROCESU VZDĚLÁVÁNÍ

KAPITOLA VE VEDRUSSKÉ ŠKOLE VYUČOVALA TAKÉ LÁSKA, str. 106-107

„S velkým zájmem navštěvovala Ljubomilka každého volchva, který přišel do jejich osady. Jako první běžela na besedu a odcházela později než ostatní, udivovala volchvy svými otázkami. Zapamatovala si všechno, co říkali mudrcové. Ve vyučování je to možné jen tehdy, když dítě nenavštěvuje hodiny jen tak bezúčelně, ale když přesně ví, kde použije získané znalosti. Když učení žáka obtěžuje, je neúspěšné. Když člověk má cíl, kterého lze dosáhnout poznáním různých věd, učení je pro radost a proces zvládnutí je mnohokrát rychlejší.

Ale když se studia zúčastní Láska, vzniká nepřekonatelný výsledek. Láska dokáže scanovat myšlenky kteréhokoliv mudrce, občas stačí jen několik učitelových slov, aby láska v okamžiku vysvětlila žákovi celé téma a vedla jeho mysl dál.

Boží dar- velká energie Lásky- byla tím hlavním ve vyučování Ljubomilky.

Holčička se zájmem sledovala, jak máma nebo babička připravovaly oběd. Žádala je, aby jí podrobně vysvětlily všechny úkony, také se sama snažila vytvářet různá jídla. A vždy se maličké povedl neobyčejný výtvor.

Jednou o masopustu k nim přišli příbuzní na bliny. Velké množství lidí přicházelo ke stolu a bralo si bliny ze dvou hromádek. Jednu upekli maminka s babičkou, druhou- Ljubomilka. Její bliny chutnaly návštěvě více. A holčička ze vzdáleného kouta s radostí pozorovala, jak se její hromádka zmenšuje rychleji než ta druhá.

Když se ve všední den celá rodina posadila ke stolu, jako první si dřevěnou lžící nandal šči dědeček. A říkal:

„Vím přesně, kdo připravoval toto jídlo. Jeho příjemná, jemná chuť je nepřekonatelná.“

„Jakpak by ne,“ dodával otec, „nejsou v něm jen neobyčejné byliny, ale také city.“

Malinká Ljubomilka lehce poznávala vědy, stala se z ní nepřekonatelná mistryně ručních prací a navenek rozkvetla neobyčejnou krásou.

Od prvního volchva, aniž by to věděla, poznala velkou pravdu lásky. Když chceš být vedle Boha, staň se bohyní sama.“

 

 

BUDOVÁNÍ RODOVÉHO STATKU

KAPITOLA OBŘAD SŇATKU, str. 116-117

„Lidé si stoupli po obvodu pozemku, jenž mladí vytýčili suchými větvemi. Uprostřed, vedle chýše, se ze země zdvíhal pahorek ozdobený květinami. Na ten pahorek se postavil Radomír, před shromážděnými lidmi s rozechvěním vykládal projekt budoucího statku. A pokaždé, když mladík ukázal na místo, kde měla růst nějaká rostlina, z kruhu naslouchajících vyšel dopředu člověk a stoupl si na místo označené Radomírem. Držel v rukou sazenici rostliny, kterou jmenoval Radomír. Každému člověku, jenž z kruhu vyšel, se lidé klaněli. Vždyť byl poctěn chválou mladých, když obcházeli statky, za to, že dokázal vypěstovat krásu. A tudíž byl vyznamenám chválou Stvořitele- Otce všeho, všechny milujícího Boha.

Po ukončení výkladu projektu sestoupil Radomír s pahorku, šel tam, kde stála jeho Ljubomila, která se vzrušením a chvěním sledovala všechno, co se dělo. Vzal ji za ruku a důstojně vyvedl na pahorek. Teď zamilovaní stáli oba na vyvýšenině.

A Radomír před všemi říká:

„Prostor Lásky jsem tady netvořil sám. Vedle mne a před vámi je mé překrásné nadšení.“

Dívka zezačátku sklopila oči, ale je lepší ji nazvat divou.

Každá žena má svou krásu. Ale v životě každé ženy mohou být okamžiky, kdy nade všemi vyniká. V dnešní kultuře již toto není. Ale tehdy….

Ljubomila pozdvihla svůj pohled k lidem. Výkřik nadšení všech lidí, stojících před ní, splynul vjedno. Na tváři dívčiny zazářil ne drzý, ale smělý úsměv. Přeplňovala ji energie Lásky. Silněji než obvykle hrál ruměnec na tvářích. Tělo, vyzařující zdraví, a jasné oči zalily lidi a celý okolní prostor teplem. Na okamžik všechno kolem zatajilo dech. Mladá bohyně před lidmi zářila v celé své kráse. Lidé, ohromeni zjevením se na ni se zalíbením dívali. Proto rodiče dívčiny v doprovodu starých a mladých členů celé rodiny až po chvíli důstojně přistoupili k pahorku, na němž stáli zamilovaní. ¨

Zastavili se u návrší, nejdřív s poklonili mladým, pak se matka zeptala dívky- své dcery:

„Všechna moudrost našeho rodu je v tobě, řekni nám, dcero má, vidíš budoucnost půdy, kterou jsi vybrala?“

„Ano, maminko, vidím,“ odpovídala Ljubomila.

„Řekni mi, dcero má,“ pokračovala matka, „líbí se ti všechno z ukázaného budoucna?“

„Vyložený projekt se mi líbí. Ale přece bych chtěla vnést něco svého.“

Najednou Ljubomila rychle seskočila s návrší, běžela mezi lidi ke kraji budoucí zahrady. Zastavila se a pronesla:

„Tady má růst jehličnatý strom, vedle něm bříza. Když z této strany zavane větřík, setká se s větvemi sosny, potom břízy a pak porosí větvičky zahradních stromů, aby mu zazpívaly. Ani jednou se ta melodie nezopakuje přesně, ale pokaždé bude potěšením pro duši. A tady,“ dívka běžela trochu stranou, „tady mají růst květiny. Nejdřív ať zaplápolá červená barva, tady- fialová, trochu později, a tady- vínově červená.“

Uzardělá Ljubomila jako víla tancovala budoucí zahradou. A opět se dávali do pohybu lidé, kteří zůstali v kruhu, se semínky v rukou pospíchali k těm bodům na půdě, které určila vášnivá dívka.“

 

 

PROSTOR LÁSKY

KAPITOLA OBŘAD SŇATKU, str. 120-122

„Samotný obřad sňatku je vůbec jako svátek skvost, nepřekonatelný svou krásou, smyslem a racionalitou. Pokud bychom jej porovnávali s dnešním svatebním obřadem, museli bychom uznat, že jsme se proměnili v okultní idioty. Co zůstává mladým po dnešní svatbě? Vzpomínky na nepochopitelnou jízdu autem k „věčnému ohni“, opíjení se v restauraci, výkřiky „pusu“ a veřejné polibky, které rozptylují energii, předurčenou pro početí dítěte.

Po vedrusském svatebním obřadu nezůstávají mladým vzpomínky, ale reálný dům, s radostí postavený nejlepšími mistry, zahrada s množstvím rostlin, založená rukama příbuzných, přátel a sousedů podle projektu mladých, zamilovaných.“

„Fakticky jim zůstává skutečný Prostor Lásky. Svaté, opravdu Božské, živé hnízdo, v němž se posléze uskuteční početí dítěte.

Svědky na vedrusském obřadu sňatku nejsou dva kamarádi jako teď, ale příbuzní, celé okolí. A nepodepisují se na kousku papíru, ale na zemi prostřednictvím živých výtvorů. Mladí zase procházejí společnou zkouškou, před celou osadou vyprávějí o svém projektu budoucího rodového pozemku. Myslím si, že to, co předkládají, je mnohem významnější než dnešní doktorské disertace.

Samozřejmě, materializace živého prostoru, dům, hospodářství a krása činů, s jejíž pomocí se vytvářejí, je bezesporu důležitý faktor. Ale nezměrně důležitý je ještě jeden neuvěřitelný aspekt. Podívej, kdo oddává mladé. Ne rodiče, ne nějaký náhodný člověk z úřadu nebo kněz, kterého často vidí poprvé a naposledy.

Ljubomila oddává Radomíra sama! Před všemi lidmi mu pokládá na hlavu věnec. Takové činy mohou uskutečňovat opravdové děti Boha. Tento psychologický faktor není tak jednoduchý, jak se zdá na první pohled.

Člověk, jenž dovoluje registrovat svou lásku nějakým náhodným lidem se již na podvědomé úrovni vzdává zodpovědnosti za další osud rodiny. Ljubomila ji naopak bere na sebe.“

 

 

CHYBA V OBRAZNOSTI

KAPITOLA I V CHAOSU JE SMYSL, str. 171-172

„Život na Zemi plynul dál. Ale jiný život. Velká civilizace Vedrussů, její tradice, obřady a kultura, které existovaly desítky tisíc let, byly vyměněny za chaotické barbarské zřízení lidské společnosti. Jeho začátkem v našem státě byla předknížecí Rus. Začalo otrokářské období a existuje až do dnešního dne.“

„Na jiných místech zeměkoule byla Vedrusská civilizace zničená ještě dřív? Říkala jsi, Anastasie, pamatuji si to, že vedrusský způsob života vedli lidé, kteří žili na území dnešního Německa, Anglie, Polska a pobaltských států.“

„Ano, říkala jsem to. Tohle všechno byl jeden národ, jeden jazyk, jedna kultura. Podívej se pozorněji, Vladimíre, vždyť jsou si všichni navenek dokonce podobní. Nehledě na to, že po dobu více než dvou tisíc let docházelo ke krvesmilství s asijskými národy.“

„Ale proč, Anastasie, proč se to tak stalo? Říkala jsi- velká civilizace, velká kultura a tuto civilizaci raz dva zničili mečem, ohněm a šípy.“

„Nezničili, Vladimíre, tady se to slovo nehodí. Dokud alespoň devět lidí, žijících na planetě, usiluje o uvědomění si božského pozemského bytí, Vedrusská civilizace žije. Jenže ne devět lidí, ale statisíce stále více v sobě odhalují pravdu a mění svůj způsob života. Brzy jich budou miliony, ale před tím statisíce mají v sobě najít rozluštění tajemství. Pochopit příčinu katastrofy, která se udála.“

„A co když nepochopí? Na našich webových stránkách se mnoho lidí již nejeden rok pokouší určit, jaké chyby se dopustilo lidstvo v Obrazném období svého života. Máme tam rubriku, která se nazývá Chyba Obrazného období. Ale lidé ji dosud nedokázali určit.“

 

 

 

odpojená mysl

KAPITOLA I V CHAOSU JE SMYSL, str. 172-173

„…Chyba Obrazného období. Ale lidé ji dosud nedokázali určit.

Je spousta verzí, ale jednotná odpověď není. Možná, že nebude ještě tisíc let. A možná lidé vůbec nedokáží určit tuto chybu?“

„Dokáží. Může se to stát za den nebo za pět až devět let. Určí ji.“

„Proč sis tím tak jistá?“

„Posuď to sám, Vladimíre, úplně nedávno se o ní vůbec nemluvilo, dokonce se nikdo nepokoušel v tomto směru přemýšlet. Teď mi to říkáš sám, že mnoho lidí usiluje o rozluštění tajemství. Mysl je zapojená a jako naklíčené zrníčko najde cestu ke světlu.“

„Někdy najde, možná. Lidé jsou z větší části v každodenním shonu. Tví dědové a ty máte více možností přemýšlet. Navíc vlastníte velké množství informací o minulosti, máte také své názory. Proč byste se o ně nepodělili? Nenapověděli?“

„Jinými slovy, Vladimíre, chceš, abych odpojila lidskou mysl?“

„Proč myslíš, že chci, abys ji odpojila? Jak nápověda může odpojit lidskou mysl?“

„Když ji všichni lidé, kteří dnes usilují rozluštění tajemství, přijmou za pravdu, ihned se zastaví práce jejich mysli. Pak budou čekat na jiné nápovědy. Posypou se ze všech stran okamžitě. Děje se to také teď. Stále se lidem napovídá, co mají jíst a pít. Jak se je třeba oblékat, kde je lepší odpočívat, jak mají žít, kde mají hledat Boha. A jaký to má důsledek? Život se stále zhoršuje. Bůh stvořil vesmír svou myslí, daroval ji také člověku. Ale někdo se stále pokouší ji zastavit.“

„Takže ty znáš rozluštění, ale nechceš jej říci?“

„Nevím, ale předpokládám.“

„Tak to řekni, jaké jsou tvé předpoklady?“

„Možná, že období zmatku a chyb bylo potřebné pro to, aby je lidstvo zaznamenalo a do budoucna se jich nedopouštělo. V dějinách k něčemu podobnému dochází, když lidstvo stojí před velkým vynálezem. Vynálezem vesmírné velikosti.“

„Dobrý a povzbuzující předpoklad. Tvé vyprávění vedrusské rodině, Anastasie, o Ljubomile a Radomírovi, skončilo velice smutně. Tolik se nepodobá tvému stálému optimizmu.“

„Vladimíre, proč si myslíš, že vyprávění skončilo, život jde dál a tedy žádný příběh o životě nelze považovat za ukončený.“

 

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Děkujeme.